„Jak mohl Bůh dopustit, že?“

Vase vzkazyJak mohl Bůh dopustit, že jsem nemocný? Jak mohl dopustit, že jsem ztratil blízkého člověka? Jak mohl Bůh dopustit holocaust?

 

Takové a podobné zprávy dostáváme na HledamBoha.cz skoro každý druhý den. Někdy jsou tyto otázky upřímným hledáním odpovědí, jindy jsou myšleny jako argument, který vyvrací existenci dobrého Boha (pokud se dějí zlé věci, jak může být dobrý a všemocný Bůh?!). Otázka o utrpení je pochopitelná. Každému z nás se stalo něco zlého. Každý jsme v životě něco ztratili, všichni jsme zažili bolest a zklamání. A všichni bychom rádi věděli, jestli to mělo nějaký význam.

 

V dnešním článku bych na toto téma rád řekl tři věci, které běžně na podobnou otázku lidem nemohu přímo říct, protože by to bylo necitlivé, vzhledem k bolesti, kterou prožívají. Takže tady jsou moje tři “necitlivé” postřehy:

 

První zajímavá věc je, že se na tuto otázku ptají lidé, kteří v životě na Boha kašlou. Žijí si svůj pohodlný život, jakoby Bůh nebyl a až když se stane něco špatného, tak jsou najednou strašně naštvaní na Boha, že jim nedává dobré věci. Z ateistů se najednou stávají věřící lidé. Bůh ale buď existuje a nebo neexistuje, ať už se dneska cítíme jakkoliv.

 

Druhá věc, kterou musím upřímně přiznat a kterou asi lidé nečekají, je, že prostě nevím. Opravdu nevím, proč se vám i mě dějí konkrétní špatné věci. A vy také ne, ať už věříte v náhodu, v Boha, v bohy nebo sami v sebe. Ještě jsem nepotkal člověka, který by mi vysvětlil, proč se mi stalo všechno to, co jsem v životě zažil.

Ano, někdy se mi zdá, že něco málo z toho chápu. Jasně, zažívám, že se spoustu špatných věcí v mém životě obrátilo v dobré, ale opravdu nemám odpověď na všechno. Věřím ale, že existuje někdo, kdo odpovědi má a že jednou všechno pochopíme. To je ale zase na nějaké další povídání. Teď ale nevíme ani vy, ani já. Nikdo…

 

Třetím zajímavým poznatkem je, že se na to vůbec lidé ptají. Jak je možné, že hledají smysl v bolesti a trápení? Pokud jsme ateisté a jsme tu náhodou, tak bychom se na nic takového vlastně ani neměli ptát. Nemělo by nás to ani napadnout. Vždyť svět přece nemá žádný smysl, všechno se děje náhodou a my máme za úkol přežít.

Přesto hledáme odpovědi. Zní to paradoxně, ale pro mě je to vlastně důkaz toho, že Bůh existuje. Jak jinak se nám mohla v hlavě zrodit myšlenka, že všechno má smysl? Kde se vzalo svědomí, schopnost milovat a vůbec přemýšlet o existenci Boha. Je to opravdu všechno náhoda?

 

Tak alespoň přemýšlím já. Možná, ale máte jiné vysvětlení. Jestli ano, napište nám svůj názor 🙂

 

Mějte se,

 

Honza

 

10 thoughts on “„Jak mohl Bůh dopustit, že?“

  1. Přeji pěkný letní den,
    právě brouzdám po vašich článcích a opravdu děkuji za inspirativní čtení.
    S manželem jsme se bavili na toto téma a manžel slyšel odpověď na takovou otázku zrovna toto léto: „Není to protimluv, když člověk říká – nevěřím v Boha, protože dopouští tolik špatného“? Protože pokud nevěříme v Boha, tak nemůže nic takového dopouštět….
    Já osobně zastávám názor, či věřím, že vše má svůj důvod. Bůh má své vlastní plány, které my nemusíme chápat ani znát. I proto jsou některé naše modlitby „nevyslyšeny“, protože i to může mít svůj důvod. Pokud věřím v Boha, neměla bych si klást podmínky, které podmiňují mou víru (dokud bude vše po mém, je to v pořádku), mám věřit, protože Bůh je vševědoucí a všemocný. Kdo jiný tohle může o sobě říct?

    Ještě jednou díky za krásné články!

    1. Díky Moniko, to jsem rád, že vás blog inspiruje (a že jste nám o tom napsala:-)… Krásně jste vystihla to, co jsem chtěl článkem říct 🙂 Je to vtipný protimluv, když lidé říkají, že nevěří v Boha, který dopouští tolik špatného. Také je zajímavé, jak si lidé kladou podmínky, že v něho budou věřit jen pokud jim bude vycházet vstříc. To je dobrý postřeh. Moc díky za váš příspěvek a mějte se fajn! 🙂

    2. Dobrý den.
      Zajímavý náhled. I já jsem prošla dlouhým obdobím, kdy jsem hledala odpovědi na otázky okolo Boha. Je, nebo není, a jestli je, tak kým vlastně je. A je to bytost? Je viditelný? A kde vlastně je? Musím přiznat, že to mnohdy bylo mučivé i krásné zároveň, prožívat to tajemno, které mě od dětství přitahovalo.
      |Domnívám se, že jak se vyvíjíme, tak se mění i náš názor na toto téma (koneckonců i na všechna ostatní). Jsem přesvědčena, že není důležité, aby se všichni obyvatelé planety shodli na tom, zda Bůh existuje a v jaké podobě. Pokud má někdo potřebu věřit, že má lidskou podobu a shlíží na nás odněkud „shora“, proč mu tu víru neponechat? A ti, co nevěří? Mají na to právo. Mnohem důležitější je žít tak, abychom neubližovali sobě ani ostatním. Tím myslím nejen další lidi, ale i zvířata, ptáky, stromy, vodu a vůbec všechno živé. Také planetu Zemi – naši matku. Neboť ať se nám to může zdát jakkoliv neuvěřitelné, i ona je živá bytost. Je to živý organismus.
      Já osobně považuji Boha za něco neuchopitelného a přece všudypřítomného. V mém pojetí je to absolutní inteligence. Energie. Bůh je věčný – ano, energie je přece nezničitelná. Myslím, že Boha máme každý z nás v sobě. Všichni pocházíme z Jednoty a opět se do ní vracíme. Bůh je všechno.
      V žádném případě zde nechci brojit proti náboženství. Jen to ze svého hlediska vnímám tak, že si Boha nespojuji s církví, s žádnými církvemi a formami náboženství. Nezavrhuji je – pro ty, kdo je potřebují jako organizované složky mít ve svém životě, nechť je mají. Jestliže se lidé se zálibou v zahrádkaření scházejí v zahrádkářském spolku a předávají si zkušenosti, není na tom nic špatného. Proč tedy s benevolencí a láskou neumožnit jiné skupině scházet se v kostele a naslouchat povídání o božím poselství?
      Každý z nás je na jiném vývojovém stupni. Každý z nás má svou cestu. Přijměme sami sebe a přijměme i ty ostatní s jejich chybami. Všichni hledáme cestu k sobě – a tím i k Bohu. Jsme zde, protože se učíme. Naše duše se dle mého názoru vracejí, aby prožily další zkušenosti a pokusily se zvládnout to, co se jim nepodařilo v minulých inkarnacích. Nikomu svou teorii nevnucuji. Prožila jsem několik návratů do svých minulých životů a byla jsem i ve stadiu mezi fyzickým životem a smrtí. Proč píšu fyzickým životem? Protože smrt jako taková ve skutečnosti neexistuje. Tedy existuje, ale jen ta fyzická. Tělo je opotřebované, už neslouží, orgány přestanou fungovat, a tehdy ho duše opouští. Takže vlastně umírá jen obal – dočasný chrám duše. Ta se vrací „domů“, aby po čase znovu putovala do dalšího těla za novými zkušenostmi. A nebo taky ne. To záleží …
      Lidé často kladou otázky typu: „Pokud opravdu Bůh existuje, jak mohl dopustit to a ono, jak může dovolit to, co se děje?“ Ano, to je vcelku pochopitelné. Všichni se ptáme. Jenže pokud si uvědomíme, že si před vtělením naše duše zvolí, co ve fyzickém životě chce a potřebuje prožít, jak můžeme vinit Boha z toho, co se nám děje? Bůh s tím opravdu nemá nic společného.
      Příklad z mého života: Můj manžel mě pár let po svatbě začal psychicky týrat a zkoušel, co vydržím. Čím jsem byla hodnější a snaživější, čím víc jsem žila pro něj a zapomínala na sebe, tím se to zhoršovalo. Trvalo to dlouhých 33 let. Až jsem to nevydržela a spáchala jsem sebevraždu. Ale podle božského plánu mé duše jsem ještě neměla odejít. Tam někde v jiném časoprostoru se mi rozsvítilo. Něco jsem pochopila. A moje duše se vrátila do mého těla. Manžel mě měl naučit vážit si sama sebe, naučit se sebelásce a sebeúctě. Ty jsem zcela postrádala. Myslela jsem si, že když budu žít pro druhé a dělat pro ně, co jim na očích vidím, budu šťastná. Nebyla jsem. Zapomněla jsem na sebe. Nikdo z nás se nerodí s cílem trpět. Máme žít tak, abychom byli šťastní. Rozumějte – ne nejmocnější a nejbohatší na světě, ale vnitřně šťastní. Vyrovnaní sami se sebou.
      Tím chci říci, že vše, co se děje, je karmického původu. Karma je zákon akce a reakce. Někomu ublížíš, zaplatíš za to. V tomto nebo v některém z příštích životů. To je spravedlnost. Existuje nejen karma osobní, ale i kolektivní. Jsou karmy celých národů. A věřím, že existuje i karma celé planety. Tsunami? To planeta vrátila lidstvu necitlivé zacházení. Obrací se na mě spousta známých, kteří se ptají, proč ty pověstné boží mlýny melou tak pomalu. Na tuto otázku neznám odpověď. Ale že melou, to vím zcela jistě. I mě semlely. Nikdo z nás není bez viny. Ale je důležité se z našich chyb poučit, odpustit si a jít dál. Když jsme chodili do základní školy, učili jsme se číst, psát a počítat a často jsme dělali chyby. Ale dělali jsme je proto, protože jsme se učili. Nikdo nám je dnes nevyčítá. Bylo by to hloupé a zbytečné. Stejně zbytečné je vyčítat si, že jsme v životě něco nezvládli. No a co, vždyť se učíme. Pokud to nebyla tak fatální chyba, kdy někdo někoho úmyslně připraví o život, není důležité se v tom plácat do konce života. Člověk tak ustrne ve výčitkách a strachu a sám se stává obětí.
      Ale abych se vrátila k tématu, jak to všechno Bůh může dopustit. No právě. Už chápete? Vše, co se nám děje, si způsobujeme my sami. Během svého života jsem prodělala 19 vcelku zbytečných operací. Můj chorobopis byl tlustý jako bible a vyskytovaly se v něm diagnózy neslučitelné s fyzickým životem. Farmaceutický průmysl hodně zbohatnul na prodeji různých „léků“, které jsem spolykala. Řekli byste si: všechno špatně. Ale proč špatně? Dnes jsem zdravá, žádné léky neberu, lékaře nenavštěvuji. Víte proč? Já jsem se celý život těmi nemocemi trestala. Za to, že žiji tak hrozný život, že nejsem dost dobrá, že asi musím být poslední vyvrhel, když se ke mně manžel takhle chová. Nemoci pocházejí z emocí – známé a pravdivé tvrzení. Nemoci totiž existují v našich hlavách. My něco nezvládáme, přivodíme si nemoc. Nechceme si něco odpustit, zavoláme nemoc. A tak se z nás všech postupně stávají pacienti. Nechceme nic řešit, protože máme strach vzít věci do vlastních rukou. Jdeme k lékaři. No a co by to byl za lékař, kdyby nenašel nějaké onemocnění? Je to taky jen člověk se svými strachy a chybami. Řeší úplně ty samé věci jako my všichni. Stanoví diagnózu, předepíše nějaké „léky“ (berličky) a člověk se zařadí do dlouhého zástupu
      NE-MOCNÝCH. Slyšíte to slovo? Nemocný je od slova ne-mocný, tedy není mocný se pohnout z místa.
      Na rovinu se přiznávám, že jsem byla tak zbabělá, že jsem od svého muže neodešla. Měla jsem strach. Z čeho, to opravdu nevím. Po těch letech „utrpení“ jsem mu přišla nahlas poděkovat za to, že mě učil. Dnes vím, že nikomu nedovolím, aby mi ubližoval. Mám sama sebe ráda.
      A tak jen chci říci: NEOBVIŇUJME BOHA Z TOHO, CO SE NÁM DĚJE. HLEDEJME ODPOVĚDI V SOBĚ. NĚKDE TAM JSOU. S láskou Ela.

      1. Zdravím Elo,

        moc děkuji za vaší zprávu. Jsem moc rád, že se vám dobře daří a že jste vůbec mezi námi. Taky jsem moc rád, že jste přispěla diskuze svým pohledem na svět. Je to moc zajímavé. Celkem často se s tímto názorem setkávám. Vždycky mě na tom ale zajímalo, odkud vychází. Je to tak, že jste k tomu došla osobní zkušeností? A nebo i nějakým dalším „studiem“ a hledáním? Pracujete s pojmy jako karma a energie a vidím, že máte celkem promyšlené i otázky o dobru a zlu a tak dále. Moc rád bych se dozvěděl z čeho čerpáte.

        Potom mě zaráží jedna věc. Zdá se mi jako kdyby jste říkala, že váš manžel týral kvůli tomu, že jste si to způsobila v hlavě. Je to tak? To je pro mě těžká myšlenka k přijetí. Mám za to, že nemoci mají i fyzické opodstatnění (máme rýmu protože nastydneme…), stejně tak si myslím, že se nám dějí události, za které sami nemůžeme.

        P.S. Pevně doufám, že už se nic z událostí, které jste popisovala ohledně vašeho manželství neděje…

        Přeji všechno dobré a těším se na další diskuzi…

        Honza

  2. Ahoj 🙂 .. hned na začátek uvedu, že věřím v Jednoho Boha, Otce všemohoucího, Hospodina, Boha Izraele, Ten kterýž vyvedl izraelský lid z Egypta a seslal svého jediného milovaného Syna, Pána Ježíše Krista, Boha Syna, jako oběť definitivního vykoupení a zproštění hříchu těch, kteří v Něho mají víru.

    Samozřejmě, že člověk, ze své přirozené podstaty (což je život v hříchu, tedy smrt) .. nemůže vědět nic o životě – věčném – tedy Kristovi (Bohu) na tož o Otci ba dokonce o Duchu Svatém. Spaseni jsme skrze Ježíše Krista, našeho Pána a z Milosti boží. Tuto milost nám vykoupil Pán Ježíš, když zemřel na kříži.

    Proč se děje lidem, to co se jim děje v sobě zahrnuje také otázku „Proč Bůh dopustil, že .. “ .. jsem dneska šťastný, že jsem se mohl dneska vrátit do mého bytu, nebo se třeba najíst, projet se ve svém autě, zavolat si z chytrého telefonu, proč jen dopustil, že mám počítač, přátele, rodinu .. jakto že to dopustil? .. Neboť jsme milovaní Nejvyšším a Tím, který za nás obětoval svůj život! JAN15:13 Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

    Ale! .. všechno je o zvyku, Pán Bůh žehná všem bez výjimek, kdo jaký je, jestli je věřící, nebo ne .. bez ohledu na Lásku, náš Pán „plýtvá“ – rozlévá a rozhazuje lásku kolem sebe všude, jako když někdo začne rozlévat mezi vyprahlými na poušti vodu a nešetří s ní, aby je napojil. Ale najdou se tací, kteří odmítají a doslova pohrdají touto pomocí.

    K věci: člověk v hříchu, ten který nezná Boha, zná pouze lásku světa, zná ten druh lásky, který je pravým opakem lásky Boží. A proto, kdo žije ve světě bez Boha, prožívá krušné chvilky sám, musí se s tím vypořádat sám, je to jenom jeho práce a ve většině případů z toho plynou další krušné chvilky. Smrt blízkých, náhlé životní změny, ztráta zaměstnání, rozchod, rozvod, finanční selhání, těhotenství (chtěné, nechtěné), studium, výchova, všechno co je spojené s životem, ale bez BOHA, je ten samý život, jako s Bohem … s tím rozdílem, že už na to nejste sami, ale máte Pána Ježíše, který vám ve všem naprosto rozumí, pochopí, odpustí, posílí, poučí, připraví a nikdy vás neopustí.

    Takže, moje úvaha nad tím, proč se lidem dějí věci jaké se jim dějí, tak proto, že jsou zkoušení ale také i odměňování .. někdo tomu říká karma, ale věřte, že vše pod nebem i nad nebem je pod dohledem Boha. Bůh nemusí zasáhnout, když se někomu nedaří, ani když budeme prosit, ani když se budeme vztekat, jindy může zasáhnout, aniž bychom ho prosili. Spoléhat na Hospodina je moudré, spoléhat na člověka je bláznovstvím.

    Prosím vás lidi, věnujte Bohu trochu svého času, ptejte se upřímně, hledejte dychtivě, tužte po spravedlnosti a čistotě, hledejte s otevřeným srdcem .. na co oči tomu, kdo hledá to, co očima nelze spatřit? Věřte trochu, ON tam opravdu je.. jenom trošičku, neboj se MU říct, že o Něm nevíš, že nevěříš, že existuje, řekni MU o svých problémech. Pověz MU, že život, který žiješ je to co považuješ za život. Řekni mu, že bys rád poznal pravdu, ať ti sdělí jaká je pravda. Že jsi zvědavý, jestli tě slyší, jestli se o tebe strachuje. Jestli tě má rád. Ptej se!, Pros!, Tluč! bude ti otevřeno, Bůh bude nadšený z tebe a z každého takového, kdo se ocitne před jeho prahem, On neodmítá nikoho. Přesvědč se sám.

    Požehnaný čas vám všem, ztrávený v pokoji našeho Pána, Ježíše Krista.

    1. Ahoj Pavle, díky za tvůj komentář. Píšeš moc dobré postřehy. Je pravda, že se dneska nikdo nepozastavuje nad opakem – proč jsem šťastný, proč mám přátele, proč jsem dostal tuhle skvělou životní příležitost. Asi bych tak úplně nesouhlasil s myšlenkou odměňování a karmy, ale moc se mi líbí myšlenka, kterou jsi to krásně vystihl: „…je to pořád ten samý život, jen s Bohem na něj nejsme sami“. 🙂
      Měj se fajn!

  3. Zdravím,

    začnu tím, že nevěřím v existenci jakékoli vyšší bytosti.

    Pokud jde o Vaše 3 postřehy, k prvnímu nemám skoro nic, samozřejmě, že lidé často hledají pro své neúspěchy vnější zdroje namísto toho, aby provedli introspekci. Bůh je pak celkem solidní subjekt, na který svůj neúspěch svalit, jelikož je všeobecně známo, že se takovým nařčením nebude bránit.

    Váš přístup k 2. postřehu mě trochu překvapil, obecně se nesetkávám s takovýmto přístupem často. Většinou se setkávám se snahou vše vysvětlit, že člověk musí trpět aby tohle a támhleto… Říct „Nevím“ bývá těžké, protože je lidská přirozenost snažit se věci pochopit, a spousta lidí si neznalost nepřipustí. Jen doufám, že kdykoli zaslechnete Nevím od svého protějšku, jste stejně shovívavý.

    Atheista se dalšího atheisty nezeptá, jak by mohl Bůh něco dopustit, jelikož taková konverzace nemá ani pro jednoho žádný význam, neboť ani jeden nepřijal myšlenku, že existuje Bůh, jenž by měl moc čemukoli zabránit. Nicméně pokud se atheista baví s věřícím, pak je taková otázka na místě, neboť věřící tuto myšlenku přijal. Existuje-li milující Bůh, jaký je nám předkládán v Bibli, proč dopouští abychom trpěli? Člověk by toto nedopustil (vím, že já bych nenechal trpět milovanou osobu), kdyby měl tu moc, tak proč Bůh ano?
    Nestal se ze mě věřící, pouze se ptám, na jakém základě považujete Boha za milostivého, když každý den se setkáváme s výjevy, které tomu odporují. To je pro mě význam takovýchto otázek. V tomto se opírám i o slova řeckého filosofa Epikúra:
    „Je bůh ochotný zabránit zlému, ale neschopen toho? Pak není všemocný.
    Je schopen, ale neochotný? Pak je škodolibý.
    Je jak schopný, tak ochotný? Pak, odkud se bere zlo?
    Je jak neschopný, tak neochotný? Pak proč ho nazývati bohem?“
    – Epikúros ze Samu
    (Zdroj: http://citaty.net/autori/epikuros-ze-samu/?q=275927)

    Nepíšu se záměrem Vás tu zesměšnit nebo tak, prostě mě napadlo, že se s vámi podělím o pohled z druhé strany. Sám si nemyslím, že samotné hledání smyslu za tím, co se nám přihodí, má smysl (prosím neplést si smysl a příčinu; příčinu lze najít u všeho). Pro mě je vždy důležité, co si člověk z nastalé situace vezme, jestli se vzdá, bude čekat na zázrak, nebo najde způsob, jak může svoji situaci změnit…

  4. Zdravím Ondřeji,

    díky za Váš vzkaz. Jsem rád, že jste nad článkem přemýšlel a napsal svůj názor, který respektuji. Naopak vám moc děkuji za „pohled z druhé strany“. Odpověď na Vaší a Epikurovu otázku, kterou můžu dát z pohledu křesťana je, že Bůh nezabraňuje utrpení TEĎ. Není to o tom, že je neschopný nebo neochotný, ale o tom, že řešení utrpení a zla na tomto světě „odkládá“. Proč?
    Tady už nemohu dát úplnou odpověď , ale jsem přesvědčený, že jeden z důvodů jsme právě my. Kdyby Bůh měl spravedlivě a jednou pro vždy vyřešit všechno zlo, pak by to podle mě muselo znamenat zbavit se lidí, protože každý z nás někdy způsobil a způsobí menší nebo větší zlo svým životem.
    Mohu se vás zeptat, jak si vy jako ateista vysvětlujete třeba lásku a schopnost milovat? Píšete, že byste nenechal trpět milovanou osobu. Kde se to ve vás bere?

    Mějte se fajn a ještě jednou děkuji za vaše poctivé přemýšlení!

    Honza

    1. Díky pokrokům v medicíně jsou lidé schopni pozorovat aktivitu různých mozkových center. Dnes se už ví, co probíhá v mozku ve chvíli, kdy člověk spí, lže, vzpomíná, atp. I láska byla takovému zkoumání podrobena. Přítomnost milované osoby mimo jiné aktivuje mozkové centrum zodpovědné za vyplavování „hormonů štěstí“. Člověk přirozeně vyhledává takovéto stimulanty a proto pociťuje potřebu pohybovat se takové osobě na blízku. Ovšem různé reakce mozku se časem mění, proto jsme také často svědky rozpadajících se vztahů.
      Toto je základní pochopení, získané z dostupných materiálů.

      Jelikož jsem četl Váš článek „Věřím a vy taky věříte“ (http://blog.hledamboha.cz/verim-a-vy-taky-verite/), a tento komentář se zabývá velmi podobným tématem, trochu to zde propojím:

      „Láska je jen chemie, říkají. Já ale nejsem věrný svojí ženě, kvůli chemickému procesu. Naopak chemie by mě spíš mohla lákat jí podvádět.“
      Máte pravdu. Pokud bychom uvažovali nad konceptem lásky pouze biochemického hlediska, měl byste se snažit rozšiřovat vlastní genofond co nejvíce, což vylučuje monogamní vztahy. Nicméně tady už bych zapojil do úvahy i aspekty sociální a psychologické. Jednak se společnost, ve které žijeme, silně staví proti polygamii, a také může jít o Vaši zábranu svůj protějšek podvést, jelikož takové chování vnímáte coby negativní ( + ve Vašem případě pravděpodobně hraje roli Vaše víra).

      „Většinou totiž nezůstane u toho, že by opravdu spoléhal na věci, které jde dokázat nějakým zkoumáním nebo vědeckým pokusem, které by si sám ověřil, ale věří i věcem, které slyšel, četl na internetu nebo v knížce.“
      Samozřejmě, že já nemám prostředky ani čas k tomu, abych sám ověřoval každý postup a každý krok, které byly potřebné k porozumění dané problematice, nicméně věda funguje na základech eliminace vlastního přesvědčení. Proto vědecká obec nepřijme jakoukoli teorii, která nebyla podrobena detailnímu prozkoumání a u které nelze ověřit obecnou platnost. Osobně se dokážu ztotožnit se snahou dosáhnout objektivního poznání.

      1. Ještě jednou zdravím, Ondro…

        Začnu od konce. Myslím, že je super, že se dokážete ztotožnit se snahou dosáhnout objektivní poznání. To naší diskuzi hodně zjednoduší, protože v tom jsme zajedno. Také to znamená, že nemůžeme dojít k tomu, že každý máme „vlastní pravdu“, ale že to budeme muset nějak vyhodnotit… 🙂
        Co se týká lásky, tak ano souhlasím, jsou tu nějaké hormony štěstí (a dejme tomu, že jsou čistě účelové), ale moje definice lásky je trochu širší. Patří k ní také nějaký závazek (manželství, děti, věrnost atd.), který by se ale doufám neměl odvíjet od toho, jaké hormony se nám v mozku vyplavují, nebo ano? To by potom znamenalo, že jsme jen oběti našich pudů.
        Zároveň pokud je z rozšiřování genofondu teoreticky to nejlepší pro další generace, proč se společnost vyvinula jako monogamní? Proč považujeme rozchod partnerů a nevěru za něco špatného? Kdy se vzaly ty sociální a psychologické faktory?

        Mějte se, Honza

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *