Věřím a vy taky věříte!

Zamysleni u kafeJedna z častých debat, které s lidmi vedu, bývá o vztahu vědy a víry. Lidé mají z nějakého důvodu pocit, že to nejde dohromady. Buď něčemu (slepě) “věříme”, nebo spoléháme na vědu. Jenže většinou je to tak, že i ten, kdo se spoléhá na vědu, věří spoustě věcem. Minimálně “věří ve vědu”, když už nic jiného.

Většinou totiž nezůstane u toho, že by opravdu spoléhal na věci, které jde dokázat nějakým zkoumáním nebo vědeckým pokusem, které by si sám ověřil, ale věří i věcem, které slyšel, četl na internetu nebo v knížce.

Jakým věcem pouze věříme a jaké máme doopravdy ověřené?

Za určitým názorem se jinými slovy skrývá spoustu názorů druhých lidí, jejich filosofie a myšlenek. Například věří, že evoluce je nejlepší vysvětlení lidské existence. Ale kolik z nás se opravdu vyzná v biologii, archeologii a dalších vědách natolik, aby to mohlo posoudit? Pokud k sobě máme být upřímní, tak si musíme přiznat, že tomu většina z nás věří spíš proto, že jsme to někde slyšeli. O evoluci ale diskutovat nechci (a upřímně si myslím, že evoluce nic nevysvětluje ani nevyvrací). Rád bych zmínil několik věcí, kterým věří člověk, jehož vírou je věda:

Zaprvé takový člověk věří, že všechno má vědecké vysvětlení. Od vzniku světa až po každičký proces a neobvyklý jev. To je ale jen víra, protože zatím jsme zdaleka nedokázali vysvětlit všechno. A kromě toho, že je toto tvrzení hodně optimistické, si myslím, že je s ním ještě jeden problém. A to otázka, jestli to, že popíšeme fungování určité věci, automaticky znamená, že jsme to vysvětlili.

Člověk, který věří ve vědu je totiž přesvědčený, že pokud nějakou věc “vědecky” popíšeme, pak jsme odhalili celou podstatu té věci. Například, že lásku můžeme vysvětlit tím, že jí popíšeme jako chemický proces. To je ale jen předpoklad, který navíc moc nefunguje. Když popíšeme lásku jako chemický proces, je to všechno co o ní jde říct? Je to celá podstata lásky? Někteří lidé si to myslí. Láska je jen chemie, říkají. Já ale nejsem věrný svojí ženě, kvůli chemickému procesu. Naopak chemie by mě spíš mohla lákat jí podvádět. Ale protože jí miluji, tak jsem jí věrný. Takže chemický proces nevysvětluje ani zlomek našeho vztahu, protože jeden úhel pohledu nevysvětluje všechno.

A  “vědecky založení” lidé z toho nakonec vyvodí, že věřit v Boha je nesmysl, protože Boha nejde vědecky dokázat, vyvrátit ani vysvětlit. A přitom jejich základní víra je, že přece musí jít všechno vědecky vysvětlit! Bůh tedy neexistuje, ne proto, že by měli nějaké vědecké důkazy, ale protože to nezapadá do jejich pohledu na svět, jejich „víry“… Nikdo z nás nemá skutečné vědecké důkazy o Bohu, ani já ani oni. Proto by bylo fajn shodnout se minimálně na “remíze” a připustit si, že já “věřím”, že Bůh je a někdo další “věří”, že Bůh není. A tam se teprve můžeme začít bavit o tom, co je pravděpodobnější a logičtější. Je pravděpodobnější, že všechno vzniklo nekonečným počtem náhod? A odkud se vzalo to nekonečno? Jak to, že jako lidé stále věříme více věcem, než jsme ochotní si přiznat? Třeba, že láska je víc, než chemická reakce, že je něco jako dobro a zlo, nebo třeba v lepší zítřky? Kde se vzalo naše svědomí?

Ptá se ještě někdo na takové otázky?! Nebo jen věříme…?

Uff, to bylo teda dneska náročné kafe! Snad jsem vám moc nezamotal hlavu! Kdyžtak se ozvěte nebo komentujte!

Mějte se,

Honza

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *